Řeč jako společný problém filosofické a teologické hermeneutiky

v některých problémech filosofie Hanse-Georga Gadamera a teologie Gerharda Ebelinga a Ernsta Fuchse 

 Konečná, Magdalena: Řeč jako společný problém filosofické a teologické hermeneutiky. Teologický sborník, č. 1, 2001, CDK, str. 9-18. ISSN 1211-3808

Úryvek:

    Postavení řeči v hermeneutice nebylo vždy stejné. V počátcích hermeneutiky, v antice, má ještě význam, který Platón ve své teorii dialogu označuje jako „logos“. Řeč má mimořádnou důležitost, smysl. Určuje průběh celého procesu dialogu a tudíž rozumění sobě samé - řeči. Během úpadku antické kultury a současném rozmachu křesťanství vůdčí pozici v této disciplině zaujímá pojetí judaisticko – křesťanské[1]. Zde řeč ztrácí tento svůj význam a je na ni pohlíženo jako na něco, co je postižitelné pravidly, spíše jako na prostředek vyjadřování. Zlom přichází v podobě hermeneutické teorie Friedricha Daniela Ernsta Schleiermachera. V ní dochází k rozšíření předmětu hermeneutiky na rozumění jako takové, které se zakládá na řeči.[2] Tehdy se také dalšího rozvoje hermeneutiky chápe filosofie  a její směřování určuje dodnes.

    V době, kdy v zásadním rozvoji hermeneutiky získává převahu filosofie nad teologií, tak také řeč zastává místo, původně určené textům. Patrné je to zejména u Martina Heideggera. Jeho filosofie, fenomenologie, která je věcně ontologií prováděnou hermeneutickou metodou[3],  staví řeč do takové pozice, ve které je na textu i na jejím používání či výkladu nezávislá. Řeč sama je nositelem tajemství bytí a zároveň klíčem k jeho rozumění, neboť „řeč mluví“[4], sděluje toto tajemství. Nejvíce schopná sdílení je řeč básníků tragického osudu (např. Hölderlina, Trakla). Heidegger však řeč nepřiřazuje k člověku, nýbrž přímo k bytí.  Známý je jeho citát: „Jazyk je domov bytí. V jeho přístřeší přebývá člověk.“[5] Znamená to, že pomocí jazyka a v řeči se skutečnost člověku odkrývá, a to konkrétně v „řečové události“ (Sprachereignis). Fakt, že toto sdělení  nevnímáme nebo mu nerozumíme, je dán nesrozumitelností situace, v níž se nalézáme. Porozumění je možné jedině hermeneutickým odkrytím bytostného určení v situaci, tj. interpretací situace, ve které se právě nacházíme.   Zásadním obratem, který Heidegger v této oblasti činí, je aplikace hermeneutické metody  na jiné filosofické disciplíny – ontologii a gnoseologii. Tady začíná proces, který vrcholí u Gadamera. Hermeneutika totiž postupně nabývá charakteru komplexního a rovnocenného filosofického proudu. V něm pak řeč zaujímá vyjímečné a zásadní postavení. Opět se stává „logem“ třebaže za poněkud jiných okolností než ve starém Řecku. Navíc řeč umožňuje rozumění nejenom textům, nýbrž i nám samým i okolnímu světu. Za určitých podmínek, které musí člověk splnit (např. naslouchání řeči, namísto jejího násilného ovládání či znehodnocování), je dokonce schopna odhalit mu tajemství bytí. Na obdobných myšlenkových pilířích stojí také hermeneutické teorie Ernsta Fuchse a Gerharda Ebelinga. Třebaže se oba pohybují na teologické půdě, opírají se o vybrané aktuální filosofické teze a některými svými úvahami do oblasti filosofie bezesporu zasahují. Také tím se řadí do proudu „nové hermeneutiky“ [6].

   Metoda, která se v hermeneutice používala, se měnila stejně jako podoba hermeneutiky samé. Od analýzy textů, literárního rozpracování alegorie, symbolů, přes rozbor psychologických aspektů řeči, ke zkoumání působení textů na čtenáře nebo naopak k vlivu předchozích zkušeností čtenáře na jeho výklad textů. To vše se týká především „rozumění řeči“. V „nové hermeneutice“ se ale role obracejí. Řeč už není pouze objektem zkoumání, nýbrž také subjektem, který se na zkoumání podílí. V řeči již není autorem uschována pravda o tajemství bytí. Naopak řeč se stává tím, kdo bytí odhaluje a sděluje. Ve sdělení je obsaženo mnohem více, než kolik jí byl schopen dát autor, a tak jej přesahuje. Řeč se člověku stává pomocnicí a učí jej, jak správně rozumět. Původní „rozumění řeči“ je nahrazeno „rozumění skrze řeč“[7].

   Tento nový filosofický proud se významným způsobem uplatňuje ve filosofii i v teologii. Kromě svých představitelů a příznivců má stejně jako každý jiný také své kritiky. Jedním z nich je také Hans Albert[8], který právě pro onu „lingvistickou orientaci“ – ontologizaci řeči -Gadamerovu, Ebelingovu i Heideggerovu hermeneutiku kritizuje. Domnívá se také, že tento „hermeneutický idealismus“[9] se tím, že upustil od metodologie přírodních věd, sám odsoudil k určitému metodologickému separatismu věd „postavených na řeči“, humanitních věd, takzvaných duchověd (Geisteswissenschaften). [10] Musíme si však uvědomit, že se tak vytváří příležitost ke vzniku a k rozvoji nové, specifické metodologie humanitních věd.

    V centru Gadamerovy, Ebelingovy i Fuchsovy pozornosti je tedy řeč. Řeč jako živel, který v sobě obsahuje lidské otázky i odpovědi týkající se bytí, Boha, světa kolem nás i člověka samého. Všichni tři hovoří o mluvení (Sprechen) jako řečovém dorozumívání a sdělování mezi lidmi, případně mezi člověkem a Bohem. Je poměrně problematické  určit, co vlastně „řečí“ myslí. Nedá se říci, že by ji některý z těchto myslitelů přesněji definoval. Přesto lze na základě používání těchto pojmů v běžné komunikaci a také vzhledem k jejich výskytu u těchto myslitelů rozlišit podstatný rozdíl mezi „řečí“ a „jazykem“. „Řeč“ (die Sprache, die Rede) můžeme chápat jako sdělení, aktuální promluvu v konkrétní situaci ve smyslu „parolle“. „Jazyk“ (die Sprache) je pak ve smyslu „langue“ útvarem tvořeným strukturou výrazů a jim „přidělených“ významů, ze které vyplývají přirozená pravidla k jeho použití.  „Řeč“[11] je ve své aktuálnosti jako by jazyku nadřazena, používá jej a nakládá s ním, jak sama uzná za vhodné. Hermeneutika většinou pracuje s řečí mluvenou a psanou.[12]

   Problém řeči je místem, kde se filosofická  a teologická hermeneutika stýkají. Je zajímavé sledovat přesahování teorie filosofa do teologie a naopak. Představitelé filosofické i teologické hermeneutiky se ve svých úvahách často shodují. To je dáno jednak stejným vlivem filosofa Heideggera a pak také Gadamerovým přístupem ke světu a poznání, daným jeho osobní křesťanskou vírou. To vše je samozřejmě umožněno také obdobnými východisky, totiž, že oba obory usilují o porozumění světu i člověku, o nalezení p/Pravdy a přiblížení se j/Jí. V následujících třech oblastech to můžeme pozorovat.

   Řeč mezi člověkem a Bohem   Gadamer i Ebeling nahlíží řeč jako dar, který dostal člověk od Boha[13]. Na jedné straně tedy náleží člověku, na straně druhé má řeč určitou vázanost k Bohu a Božímu slovu (které je zase určeno člověku). Dar řeči v tomto případě také obsahuje tělesně-duševní uzpůsobení obdarovaného, aby měl možnost daru používat.

   Gadamer ukazuje na zásadní význam řeči pro člověka, který dokládá pasážemi z Písma[14]. Jedná se o předání vlády člověku nad zvířaty tím, že je má pojmenovat, či o příběh o babylonské věži a zmatení řeči. Při hlubším zamyšlení nad těmito úryvky se ukáže, že v obou případech jde vlastně o vztahy. V prvním se jedná o jejich vytváření, v druhém naopak o poškození a zhoršení podmínek pro jejich pěstování. Řeč má vytvářet a postihovat také spleť mezilidských vztahů.

   Řeč je tedy každému z lidského pokolení neustálým „průvodcem“[15], „partnerem“ a „pomocníkem“ na jeho životní pouti, pomáhá mu orientovat se ve světě, je mu záštitou. S odkazem na Heideggera a na osobní zkušenosti se svou dcerkou Gadamer dokonce poznamenává, že řeč je člověku i „obydlím“. Použil autentické vyprávění své malé dcery[16], aby demonstroval, že řeč, kterou běžně užíváme, je „jiná“, když ji „žijeme“, tzn. spontánně používáme, než když ji vědecky pitváme a snažíme se ji objektivně pozorovat a popisovat. Pouze při jejím „žití“ jsme schopni zachytit nejenom důvěrný význam, ale i důvěrný vztah mezi řečí a námi – lidmi.

   Také Ebeling přiznává řeči autonomnost, ale už jen přiznáním existence řečové krize[17], vzniklé právě nesprávnou účastí člověka v řečovém procesu, neopomíjí ani působení lidského faktoru. Člověk je podle něj jediná bytost, která je řeči schopna, „člověk je bytostí, která má řeč“[18]. Právě tím získává své výsadní postavení ve světě, tím ve světě nade vším vládne, samozřejmě s ohledem na to, že on sám (jako všechno ostatní stvoření) je podřízen Bohu. Řeč má tedy určitým způsobem sloužit tomu, aby se člověk jako člověk ukázal, projevil své lidství. [19]

    Skutečnost, že člověk dostal od Boha do vínku řeč, u Ebelinga znamená totéž, co v Gadamerově myšlení: řečovou vpletenost člověka do sítě solidarity - „blíženství“ (Mitmenschlichkeit). Jde o jakousi inovaci dialogičnosti jako podstaty řeči. Člověk se svou řečovostí podílí na vytváření vztahů mezi bližními. Proto je vše, co má cokoli společného s řečí, také neoddělitelné od dimenze tohoto blíženství. Pro upřesnění nazývá Ebeling tuto řeč „mezilidskou“, i když si zároveň uvědomuje, že z teologického hlediska je to spíše škodlivé. Její označování může být zavádějící, neboť Bůh do tohoto světa vložil řeč pouze jednu, a to právě onu věnovanou člověku. Má být prostředkem dorozumění a z teologického pohledu není nutné, spíše naopak, aby se Bůh s člověkem dorozumíval jinou řečí než tou, kterou se lidé mezi sebou běžně baví.

   Takové rozlišení v označení řeči ale není závadné v případě vyjádření autorství. Samozřejmě se tím nemyslí autorství řeči jako celku, nýbrž autorství konkrétního mluveného či psaného řečového projevu. Ebeling v této souvislosti upozorňuje na velmi zajímavý, ale často přehlížený problém teologie. Totiž na rozlišení slova lidského a slova Božího v jejich podstatách a nikoli v jejich autorství. Sám se staví proti rozlišování řeči na „Boží řeč“ a „řeč mezilidskou“. [20] Dodává, že je kardinální chybou teologie, když dovolí, aby se o Bohu mluvilo jako o jedné části skutečnosti, a tím je Bůh představován jako by byl něčím přidaným ke skutečnosti zbývající. Je pouze jedna skutečnost a pouze jedna řeč – řeč, kterou všichni známe a používáme. Ebeling se domnívá, že takové rozlišování skutečnosti, mj. na základě řeči, by vedlo k tomu, že by se Boží sdělení musela stále překládat a laik bez průpravy by jim nerozuměl, což neodpovídá skutečnosti.

   Gadamer naproti tomu připouští rozlišení na „řeč“ a „slovo“. „Řeč“ by se v tomto smyslu dala charakterizovat svou živelností a nezávislostí na člověku, v tomto případě by se jednalo o jakýsi ideální stav, analogicky k „Boží“ dokonalé řeči, jak ji odmítá Ebeling. „Slovo“ by pak znamenalo „řeč lidskou“, řeč, kterou si člověk sobě přizpůsobuje a která ztratila svou původní přirozenost a dokonalost, ale o to se zdá být člověku bližší. Tuto teorii Gadamer rozvíjí ve srovnání vztahu „řeči“ a „slova“ s křesťanskou myšlenkou inkarnace, s vtělením Boha (Menschwerdung Gottes)[21]. Řeč ideální (zde „řeč“) je jakoby omezena svým „vtělením“ (přizpůsobením) do řeči lidské (zde „slovo“). Domnívá se přitom, že lidské slovo je na rozdíl od Boží řeči podstatnou měrou nedokonalé. Slova lidského myšlení totiž nedokážou obsáhnout věc jako celek.

   Obdobně používá toto přirovnání také na vztah slova (Wort - ve smyslu části řeči) a jeho znění, vyřčení nahlas (Lautwerden).[22] V obou případech – v případě vtělení Boha a znění slova – se podle Gadamera z toho původního nestává něco jiného, nýbrž se mění pouze podoba ve prospěch vyjádření se ve smyslu smyslové zakusitelnosti. V řeči je slovo odrazem tajemství Trojice, což znamená, že slovo říká, jaká věc je, není a ani nechce být samo pro sebe – má bytí ve svém zjevování. Gadamer vyzývá k novému pojetí mystéria řeči na základě křesťanské dogmatiky. I když chce použitím tohoto přirovnání především zdůraznit tajemství a “živost“ řeči, nelze souhlasit s rozlišováním řeči na nějaké typy různé kvality.

   Ebeling si uvědomuje možnost přirovnat rozlišenou „Boží“ a „lidskou“ řeč k inkarnaci a důrazně ji zamítá. Jak vyplývá z jeho výše uvedené teorie, je toto rozlišení i přirovnání především zbytečné. Znovu pak poukazuje na to, že i slovo v Bibli, ve kterém k nám Bůh promlouvá, je „mezilidské“, a tudíž pro člověka zcela přirozené. To ale neznamená, že si neuvědomuje rozdíl, který spočívá v tom, že člověk je řečí omezen – dává mu měřítko uvažování i sdělování, kdežto Bůh nikoli, ten je na ní zcela nezávislý.

   Oba tito myslitelé se také zabývali tajemstvím prvního verše první kapitoly Janova evangelia: „Na počátku bylo Slovo, to Slovo bylo u Boha, to Slovo bylo Bůh.“, které se v těchto souvislostech přímo nabízí. Gadamer se ho snaží rozpracovat v již zmíněném připodobnění řeči k Bohu, ale teologický výklad ponechává stranou. Ebeling konstatuje tajemnou nerozlučitelnost Boha a Slova. Oba jsou podle něj „ukazatelem do neohraničitelnosti“[23].

• Hermeneutika - časopis
• Historický přehled
• ČS hermeneutika
• Texty
• Stáhnout
• Diskuze
• Vyhledávání
• Redakce
• Kontaktní formulář
• hermeneutics.eu
• Prodej knih