H.-G.Gadamer             

    Hans-Georg Gadamer (narozen 11. února 1900 v Marburku – 13. března 2002 v Heidelberku) je jedním z nejvýznamnějších představitelů hermeneutického myšlení 20. století. V letech 1919 až 1923 studoval na marburské univerzitě, kde navštěvoval také přednášky Martina Heideggera. Ten mu kromě vlastní fundamentální ontologie zprostředkoval i fenomenologii E. Husserla. (Velký vliv na něj v této době měli také Paul Friedländer, znalec dějin antické filosofie, teolog Rudolf Bultmann a historik umění Richard Hamann.)

     Již v prvním období svého filosofického vývoje Gadamer nesouhlasil s noetickými koncepcemi, které spojovaly poznání s předmětnou lidskou aktivitou nebo vycházely z ideálu vědecké objektivity. Proto inspiraci k úsilí o překonání dosavadní „metafyzické filosofie“ hledal spíše v Heideggerově existenciální filosofii a v Husserlově fenomenologii. Kromě podnětů zmíněných koncepcí Husserla a Heideggera využil také zkoumání Platónovy dialektiky k vytvoření „nového typu racionality“. „Ta měla být údajně schopná postihnout subjektivní stránku tvořivé činnosti člověka jakožto součásti složité a proměnlivé sociální reality a přitom uchovat některé základní momenty racionálního přístupu ke společenské skutečnosti, vycházejícího z principů a tradic evropské kultury.“(1)   

   V roce 1928 obhájil na marburské univerzitě habilitační práci o Platónovi, kterou o tři roky později knižně vydal pod názvem „Platos dialektische Ethik“. V této studii podstatu Platónovy dialektiky odvozoval z tzv. sokratovsko-platónského dialogu. Usiloval také o nalezení styčných bodů mezi metodou fenomenologické deskripce a mezi tradicí antického dialektického myšlení, která podle jeho názoru vycházela z principu jednoty slova a věci, řeči a skutečnosti. Výchozí princip Platónovy dialektiky našel ve filosofickém tázání, které preferuje otázku před odpovědí a je založeno na snaze o dorozumění mezi partnery rozhovoru. Jedná se o proces hledání pravdy, který vede k věcnému porozumění a zdůraznění horizontu otevřenosti v otázce. Již zde lze pozorovat „duši (jeho) hermeneutiky“, o které hovořil sedmdesát let později jako o „možnosti, že ten druhý má pravdu“(2). Podle Gadamerova existenciálně orientovaného výkladu skrytého smyslu Platónovy filosofie znamená tedy snaha o dosažení pravdivého poznání vlastně totéž jako „být na cestě“ (unterwegs sein), jejíž směr určuje tzv. logos, tj. dialektická podstata řeči a zároveň prostředek sjednocení protikladných stanovisek. Tato snaha (dialog) nás vede k tomu, abychom se oddali a otevřeli živelné moci a svébytnému postupujícímu pohybu řeči.(3)

   Gadamer ve své interpretaci Platónova dialogu Filébos jako východisko a metodologický předpoklad hermeneutického procesu hledání dobra, které se uskutečňuje prostřednictvím dialektického pohybu sebeporozumění (Selbstverständnis), označil předporozumění (Vorverständnis). To je ono všeobecné úsilí partnerů dialogu o dosažení dobra, to znamená jejich společná situovanost v otázce po dobru.

     V další etapě utváření filosofických a kulturně-historických základů teorie rozumění Gadamer usiloval o sepětí svébytně interpretovaného humanistického odkazu antiky s křesťansky orientovanou filosofií života. Teoretická východiska filosofie života hledal především v Hegelových teologických spisech z mládí (Hegels theologische Jugendschriften) a přednášku, kterou této tematice věnoval a která byla zároveň jeho nástupní přednáškou na univerzitě v Lipsku, nazval „Hegel und der geschichtliche Geist“.

     Gadamer tedy spatřuje velký přínos pro hermeneutické myšlení v prvním období Hegelova filosofického vývoje. Podle Gadamera totiž Hegel ukázal, že dialektická mnohotvárnost životní skutečnosti může být nejlépe postihnuta v duchu lásky a smíření prostřednictvím pohybu ducha k sobě samému, což vede k jeho plnosti a dějinné konkrétnosti, vidí velký přínos. Tyto Hegelovy myšlenky zároveň představují významný podnět pro snahy soudobé filosofie překonat odcizení vyznačené protikladem mezi Já a Ty i rozpor mezi teoretickou reflexí a praktickou životní zkušeností. Spolu s vlivem některých myšlenek M. Bubera byla Hegelova raná teze pro Gadamera východiskem jeho religiózně etizující koncepce, ve které je láska důležitým eticko-gnoseologickým předpokladem rozumění a zároveň základním prostředkem k překonání odcizení a navrácení člověka k sobě samému. Zde zřejmě Gadamer nalézal inspirativní podněty pro svou pozdější koncepci hermeneutické racionality ve smyslu komunikativní sounáležitosti a mezilidské solidarity, která umožňuje sjednocení praxe a teorie, gnoseologické a etické dimenze lidské životní skutečnosti.

     Od roku 1936 do roku 1959 přednášel Gadamer kurs pod názvem „Úvod do duchovních věd“, v němž se snažil rozpracovat základy filosofické hermeneutiky, která by údajně mohla překonat abstraktní ontologické principy tradiční metafyziky i mechanistické a scientistické teorie vědecké racionality. Výsledky těchto přednášek zveřejnil v padesátých letech nejprve ve studiích k otázce pravdy v duchovních vědách, v lovaňském kursu k problematice historického vědomí a v roce 1960 v knize Wahrheit und Methode (Pravda a metoda). Podnětem díla je problém správného sebeuchopení duchovních věd ve vztahu k vědám přírodním. Gadamer vychází z teze o dějinném a řečovém charakteru procesu rozumění (Verstehen), který je založen na tzv. dialektice pravdy a omylu. Proti ideálu platné vědecké metody vyzdvihuje filosofická hermeneutika ty způsoby zkušenosti, které „existují mimo vědu“ (tj. zkušenost filosofie, umění, dějin), to znamená, že nejsou postižitelné exaktními vědami a nemohou být proto verifikovány jejími metodickými prostředky.

     Gadamer však neusiloval o vytvoření systematické metodologie duchovních věd. V těchto svých úvahách se odvolával na přednášku přírodovědce Hermanna von Helmholtze z roku 1862. Podle Helmholtze se přírodní vědy vyznačují metodami logické indukce, které z nashromážděného materiálu vyzdvihují pravidla a zákony, kdežto duchovní vědy postupují jinak. Ke svým poznatkům dospívají spíše prostřednictvím něčeho, co by se dalo nazvat psychologickým citem taktnosti. Helmholtz tu hovoří o „umělecké indukci“, jež vyrůstá z instinktivního pocitu či taktu, pro nějž však neexistují žádná definovatelná pravidla.

     Je zřejmé, že Helmholtzovy myšlenky byly podnětem a „průvodcem“ celé první části Wahrheit und Methode, kde byla provedena zásadní kritika přílišného důrazu na tzv. vědeckost duchovních věd. Gadamer se zde zamýšlel, proč došlo k rozpadu humanistické tradice, která du­chovní vědy chápala ve stejném smyslu jako on. Tento rozpad pak vedl k „samovládě“ ideje metody, vycházející z metodologických postupů přírodních věd. Vliv humanistické tradice byl také oslaben v důsledku fatální estetizace základních pojmů humanismu, především soudnosti a vkusu, jimž předtím náležela poznávací funkce. První část díla Wahr­heit und Methode též obsahuje kritiku abstraktního charakteru estetického vědomí, které nepřihlíželo k sepětí uměleckého díla a pospolitosti, v jejímž rámci bylo utvářeno.

     Ve druhém oddíle Wahrheit und Methode Gadamer uvažuje o hermeneutické specifičnosti duchovních věd a rozvíjí svou koncepci duchovědné hermeneutiky. Na základě Husserlovy teorie přirozeného světa a Heideggerovy hermeneutiky fakticity rozpracovává svou teorii hermeneutického rozumění. Vychází především z Heideggerova odkrytí ontologické struktury hermeneutického kruhu, přičemž „ontologické“ znamená u Gadamera spíše „universální“. Tento kruh je tedy universálním kruhem, neboť každé rozumění je podmíněno určitou motivací nebo předsudky. Předsudky přitom nechápal v negativním smyslu, naopak: označil je za téměř transcendentální podmínky rozumění. Naše dějinnost tudíž není omezením, nýbrž principem rozumění. Jsou to dějiny, které určují pozadí našeho hodnocení, poznatků, a dokonce našich kritických soudů. Předsudky jednotlivce jsou proto mnohem víc dějinnou skutečností jeho bytí než jeho soudy.

     Třetí a poslední díl hlavního Gadamerova díla je věnován tzv. ontologickému obratu hermeneutiky, který obsahuje úsilí o rozšíření horizontu hermeneutiky nad omezenost duchovních věd tak, aby se stala ústřední záležitostí filosofie. V této části měla být nad rámec duchovědné hermeneutiky prvních dvou dílů předvedena větší universalita - tedy ontologická či filosofická dimenze - hermeneutické problematiky. Lze to pozorovat v universalitě řeči, když je zdůrazněno, že tvoří naše universum, v němž se uskutečňuje veškeré naše rozumění a náš pobyt. Neznamená to však, že řeč má pro všechno výraz. Skutečná řeč nikdy nevyčerpává to, co má být vysloveno. Její universalitou je hledání řeči, hledání pravdy, což je a má být základem filosofie, hledání a nikoli nárok na absolutnost. Odvolává se přitom na výrok z Platónova Symposia o tom, že žádný z bohů nefilosofuje. Lidé prý totiž filosofují ne proto, že by měli absolutní pravdu, nýbrž právě proto, že jim chybí.

    Gadamer svou koncepci hermeneutiky jakožto universální filosofie dále rozvíjí a usiluje o interdisciplinární přesah hermeneutiky do dějinně-filosofické, teologické, etické a estetické problematiky. „Od sedmdesátých let 20. století Gadamer hermeneutiku pojímá též jako praktickou filosofii života, která má hledat nejvhodnější cesty k řešení negativních krizových projevů moderního světa.“(4) Jeho úsilí o rehabilitaci praktické filosofie ukazují studie Hermeneutik als praktische Philosophie (5) a knižní práce Vernunft im Zeitalter der Wissenschaft(6). 


1. Hroch, Jaroslav: Filozofická hermeneutika v dějinách a současnosti, c.d., str. 48.
2. Grondin, Jean: Úvod do hermeneutiky, c.d., str. 157. H.-G. Gadamer během veřejné diskuse v Heidelberku u příležitosti konference o základních problémech hermeneutiky.
3. Srv. Gadamer, Hans-Georg: Platos dialektische Ethik. Felix Meiner, Hamburg 1983, str. 72.
4.  Hroch, Jaroslav: Hans-Georg Gadamer a hermeneutická filosofie, Filosofický časopis ročník 48, č. 3, 2000, str. 452.
5. Gadamer, Hans-Georg: Hermeneutik als praktische Philosophie. in: Rehabilitierung der praktischen Philosophie I., Ed. M. Riedel. Rombach, Freiburg 1972.
6. Gadamer, Hans-Georg: Vernunft im Zeitalter der Wissenschaft. Aufsätze. Frankfurt am Main 1976.

 

 

Hans Georg Gadamer 
Hans-Georg Gadamer
Hans-Georg Gadamer: An Appreciation
Gadamer and the Philosophy of Education
Hermeneutics-Gadamer
Dějiny - cesta člověka podle Gadamera a Bultmanna
Gadamer
Gadamer and the Philosophy of Education
Hans-Georg Gadamer (1971):The Idea of Hegel’s Logic
Gadamer
Ханс Георг Гадамер


Parciální bibliografie
Zdroj: M.Konečná,Řeč a dorozumění,Brno 2001, disertační práce



Gadamer, Hans-Georg: Aktualita krásneho. (Umenie jako hra , symbol a slávnosť). Přel. O.Bakoš. Archa, Bratislava 1995.
Gadamer, Hans – Georg: Ästhetik und Poetik I. (Kunst als Aussage) Gesammelte Werke. Band VIII. J. C. B. Mohr, Tübingen 1993.
Gadamer, Hans-Georg: Co je pravda? Přel. E. Stuchlíková a J. Němec. Tvář, Československý spisovatel 1968, str. 1 - 6, dokončení str. 50 - 52.
Gadamer, Hans-Georg: Člověk a řeč. (Výbor textů) Přel. J. Sokol a J. Čapek. OIKOMENH, Praha 1999.
Gadamer, Hans-Georg: Das hermeneutische Problem der Anwendung. in: Hermeneutische Philosophie. Ed. O. Pöggeler. Nymphenburger Verlagshandlung, München 1972, str. 146-152.
Gadamer, Hans-Georg: Das Prinzip der Wirkungsgeschichte. in: Hermeneutische Philosophie. Ed. O. Pöggeler. Nymphenburger Verlagshandlung, München 1972, str. 138-145.
Gadamer, Hans-Georg: Die Diskreditierung des Vorurteils durch die Aufklärung. in: Hermeneutische Philosophie. Ed. O. Pöggeler. Nymphenburger Verlagshandlung, München 1972, str. 123-128.
Gadamer, Hans-Georg: Die Rehabilitierung von Autorität und Tradition. in: Hermeneutische Philosophie. Ed. O. Pöggeler. Nymphenburger Verlagshandlung, München 1972, str. 129-137.
Gadamer, Hans-Georg: Einführung. in: Philosophische Hermeneutik. Ed. H.-G. Gadamer a G. Boehm. Suhrkamp, Frankfurt am Main 1979, str. 7-40.
Gadamer, Hans-Georg: Evropa a oiúmené. Přel. I.Šnebergová. Filosofický časopis XLIV, 1996, č. 1, str. 85-100.
Gadamer, Hans-Georg: Gadamers Lesebuch. Ed. J.Grondin. Tübingen 1997.
Gadamer, Hans – Georg: Heideggers Wege. J. C. B. Mohr, Tübingen 1983.
Gadamer, Hans-Georg: Heideggerův „teologický spis“ z mládí. Přel. J. Pešek. Filosofický časopis XLIV, 1996, č. 1, str. 3-8.
Gadamer, Hans-Georg: Hermeneutik als praktische Philosophie. in: Rehabilitierung der praktischen Philosophie. Band I. Ed. M. Riedel. Rombach Verlag, Freiburg 1972, str. 325-344.
Gadamer, Hans-Georg: Idea Dobra mezi Platónem a Aristotelem. Přel. J. Šindelář a F. Karfík. OIKOYMENH, Praha 1994.
Gadamer, Hans-Georg: Kleine Schriften I. (Philosophie, Hermeneutik). J.C.B. Mohr, Tübingen 1967.
Gadamer, Hans-Georg: Kleine Schriften II. (Interpretationen). J.C.B. Mohr, Tübingen 1967.
Gadamer, Hans-Georg: Kleine Schriften III. (Idee und Sprache). J.C.B. Mohr, Tübingen 1972.
Gadamer, Hans-georg: Kleine Schriften IV. (Variationen). J.C.B. Mohr, Tübingen 1977.
Gadamer, Hans-Georg: Platos dialektische Ethik. Felix Meiner, Hamburg 1983.
Gadamer, Hans-Georg: Replik. in: Hermeneutik und Ideologiekritik. (Theorie – Diskussion) Ed. J. Habermas, D. Heinrich, J. Taubes. Suhrkamp Verlag, Frankfurt am Main 1971, str. 283-317.
Gadamer, Hans-Georg: Rhetorik, Hermeneutik und Ideologiekritik. Metakritische Erörtungen zu Wahrheit und Methode. in: Hermeneutik und Ideologiekritik. (Theorie – Diskussion) Ed. J. Habermas, D. Heinrich, J. Taubes. Suhrkamp Verlag, Frankfurt am Main 1971, str. 57-82.
Gadamer, Hans-Georg: Schlußbericht. in: NEUE ANTHROPOLOGIE: Philosophische Antropologie (zweiter Teil). Ed. H.-G. Gadamer a P. Vogler. Georg Thieme Verlag, Stuttgart 1975, str. 374-392.
Gadamer, Hans-Georg: Text a interpretace. Přel. I. Chvatík. Reflexe (Filosofický časopis), OIKOYMENH, Praha 2000, 5 – 35.
Gadamer, Hans-Georg: Vernunft im Zeitalter der Wissenschaft. Aufsätze. Frankfurt am Main 1976.
Gadamer, Hans-Georg: Wahrheit und Methode. Grundzüge einer philosophischen Hermeneutik. 2. rozšířené vyd. J.C.B. Mohr, Tübingen 1965.
Gadamer, Hans-Georg: Wahrheit und Methode. Grundzüge einer philosophischen Hermeneutik. 3. rozšířené vyd. J.C.B. Mohr, Tübingen 1972
Gadamer, Hans-Georg: Wahrheit und Methode. Grundzüge einer philosophieschen Hermeneutik. Gesammelte Werke. Band I. J.C.B. Mohr, Tübingen 1990.

HERMENEUTIKA


Kontakt

Institut pro hermeneutiku
M.Majerové 6
638 00 Brno
736 409 555



PageRank

Seznam S-Rank

JyxoRank